Řekni proč - V. Poprvé, naposled a všechno mezi tím

kapitola V. Poprvé, naposled a všechno mezi tím



Adrian Kingsleyho znal pouze z otcova a matčiného vyprávění, v kterém ho většinou líčili jako tuctového nezajímavého bystrozora s pomalými reakcemi a myšlenkami, bez čisté krve. Po osobním setkání by ho on ovšem tímhle způsobem rozhodně nepopsal. Mluvil sice značně pomalu, veškerá Adrianova slova si důkladně promýšlel a dokázal pít jediný hrnek čaje desítky minut, ale vůbec nepůsobil nijak choromyslně nebo hloupě. Naopak, zdálo se, že musí být velice chytrý, a i přestože mu většinou vše trvá takovou dobu, danou věc nakonec udělá precizně a důkladně. Adriana svým způsobem fascinoval.
Grangerová se dokonce zmínila, že byl před dvěma lety jmenován ministrem, načež ji Kingsley doplnil, že po čase mu ovšem začal scházet pohyb v terénu a tak se rozhodl na pár měsíců předat funkci svému zástupci. Severus pronesl, že ano, je od něj velice šlechetné, že teď vyřizuje práci někoho jiného, ale že na podobné podřadné úkoly, jako jsou obchůzky po domech kontrolovaných lektvarologů nebo předvolání pohřešované osoby, má přece pod sebou spoustu neschopných lidí a nemusí to dělat sám. Grangerová při těch slovech dotčeně otevřela pusu, Kingsley se jen pousmál.
Adrian naštěstí s Potterem ani Grangerovou nemusel mluvit, třebaže ona se do rozhovoru snažila pořád nějak vmísit. Všechny informace zajistil Kingsley. Mluvil poměrně dlouho, v kostce mu ale řekl, že vzhledem k tomu, že byl po dva a čtyřicet měsíců pohřešován, musí se dostavit na ministerstvo sepsat prohlášení, dopis s předvolání že mu přijde v několika příštích dnech, že se navíc bude muset rozhodnout o naložení veškerého jeho nově nabytého majetku, včetně jejich sídla, a nakonec ho konejšil, že se nemusí ničeho bát, že se jedná pouze o nezbytné formality, a že mu nehrozí žádné nebezpečí, jelikož za jisté zásluhy jeho rodičů, byla celá jejich rodina po skončení války zproštěna veškerých obvinění.
Pak se se Severusem domluvili na příští schůzi. Zatímco si Potter oblékal bundu, prohodil cosi o tom, jestli by mu neměli nahlásit ještě i přesnou minutu jejich příchodu, protože kontrola nebezpečných látek by přece vůbec neměla být nečekaná, ale naopak nejmíň týden dopředu ohlášená tak, aby si ten dotyčný stihl všechny případné jedy dostatečně schovat. Po zapnutí bundy hmátl za Severuse na kuchyňský stůl po jakémsi košíčku. Adrian si samozřejmě všiml, že se jedná o ono karamelové cosi, které si chystal před svým odchodem potají ukrást. Jakmile se oblékla i Grangerová, trvalo jí ještě nejméně dvě tři minuty, než se jí podařilo nacpat si do náruče všechny složky a pergameny ze stolu. Všichni tři se s nimi rozloučili a oni jim také odpověděli. Adrian měl však pocit, že stejně tak jako u něj, i Severusovo naviděnou mířilo pouze k jednomu člověku a to Kingsleymu.
Když odešli, kuchyň se ponořila do ticha. Adrianovi proběhlo hlavou, že je největší čas, aby se taky vypařil, a co by dal za to, kdyby se i on mohl takhle jednoduše přemístili pryč.
Severus se na něj díval. Vlastně ne, ne že by se na něj jenom díval, dalo by se říct, že si ho vyloženě prohlížel. Adrian si rychle schoval ruce pod stůl a pohodil hlavou tak, aby mu vlasy spadaly co nejvíce přes krk.
Severus pohled přerušil a začal ze stolu sbírat použité hrnečky.
„Jak ses vyspal?“
Adrian se nadechl. Nevěděl, co by mu měl říct. Pořád mu bylo špatně z toho čaje, záda měl trochu polámaná a jedno ucho přeležené, takže na něj špatně slyšel, hlava se mu už sice tolik nemotala, ale cítil se unaveně, navíc ho silně bolel žaludek, jak moc velký měl hlad, a obvazy na rukou ho podivně svědily - ne že by tyhle dvě věci nějak souvisely s jeho spánkem, ale na jeho úsudek to mělo vliv celkem podstatný.
„Dobře,“ zamumlal nakonec.
Severus přemýšlivě nakrčil obočí. „Asi se budeš chtít umýt a najíst se,“ řekl, jakoby sám neměl tušení, co normální člověk po probuzení běžně dělá, a o tomhle se dočetl v nějaké pochybné kapesní příručce.
Neodpověděl na to, třebaže by se nenašlo snad nic, co by si momentálně víc přál. „Spíš bych se měl vrátit. Určitě mě už hledaj... musím jít do práce.“ Napadlo ho, jestli kdy Severusovi řekne něco, co by byla pravda... už od první chvíle, co se znovu po všech těch letech viděli, mu pořád akorát lže.
„Ty už se tam nevrátíš,“ odvětil klidně, zatímco začal hrnky umývat. Všechno mohl zařídit kouzly, ale neudělal tak. Hůlka zůstala kupodivu netknutá v kapse jeho hábitu.
Adrian strnul. Grangerová, Potter a Kingsley byli bystrozoři, byli tu, domlouvali si se Severusem schůzku, vyznělo to, jakoby sem Severuse kvůli něčemu chodili pravidelně kontrolovat... Popravdě, Adrian nebyl z toho všeho, co mu Kingsley pověděl, tak docela moudrý, co ovšem pochopil, bylo, že válka už skončila a bylo dost zřejmé, že nejspíš dobře pro tu správnou stranu. To všechno mu dávalo dojem bezpečí, nezemře a to mu k relativnímu pohodlí stačilo. Stále netušil, kvůli čemu ho sem Severus přivedl, začal ovšem předpokládat, že se pouze pravděpodobně nějak dozvěděl, kde se nachází, a... zřejmě si skutečně řekl, že by bylo hezké ho pozdravit, a při té příležitosti ministerstvu ušetřil peníze a ukončil všechna ta léta neú spěšného pátrání. Adrian by se ani nedivil, když tu je ochotný trpět Grangerovou a Pottera... mohl být schopný prakticky čehokoliv. S čím ale nepočítal, bylo to, že by se už nikdy neměl vrátit domů, nikdy by neměl vidět Lucy, Kvida nebo Darlin, že ho tu uvězní a bude ho nutit vrátit se zpět do Malfoy Manor, ke kouzlům a...
V hlavě mu začala poblikávat kontrolka paniky.
„Nemusíš, zůstaneš tady,“ dodal po krátké odmlce. „Jen dočasně, samozřejmě, než proběhne to řízení. Potom půjdeš, kam chceš.“
Oddechl si. Nechtěl ho tu uvěznit, to byla dobrá zpráva. Sakra, měl by toho stresování už nechat...pomalu po každé Severusově větě panikaří, měl by se už konečně zklidnit. Nic se mu nestane, Kingsley to říkal a Severus koneckonců taky.
A na to řízení by mohl jít, žádné vězení mu přece nehrozí a jestli jde jen o tu formalitu, nijak mu to neublíží, spíš naopak. Nemusel by odolávat neustálému strachu, že ho najdou, protože by ho už nikdo nehledal... A pokud tu měl navíc bydlet až do jeho konání, vlastně neměl ani na vybranou. Do práce stejně nesmí nastoupit pro příští dva týdny, stačí obvolat pár lidí a nebude v tom žádný problém. Nick mu přece doporučil dovolenou a tohle by pro něj svým způsobem mohla být... taková menší stresující dovolená.
Adrian nebyl vzdorovitý člověk, ani když byl ještě Dracem. Byl drzý, ale jakmile v někom viděl autoritu, sotva dokázal mluvit, natož se s ním hádat. Nikdy se nedokázal vzbouřit otci nebo Pánovi Zla, natož Severusovi, kterého si vážil víc než jakéhokoliv jiného člověk. I k Nickovi cítil respekt, ale zdaleka ne takhle velký. Nicka se totiž nikdy doopravdy nebál. A když tedy Severus řekl, že tu bude bydlet, Adrian dokáže akorát tak poslušně přikývnout, odsouhlasit mu to a čekat, co řekne, že má dalšího udělat...
Přikývl. „Dobře,“ souhlasil.
Severus odložil umyté hrnky zpět do skříněk. Adrianovi neuniklo, že všechny mají stejný jednotvárný tvar a základní bílou barvu. Severus se na něj podíval, jakoby věděl, nad čím přemýšlí. Místo očekávaných slov, v kterých by se vymlouval na nedostatek času – jak na vybírání osobitějších hrnečků, tak na návštěvy, které by z těch hrnečků pily -, trhnul krátce bradou.
„Promluvíme si.“


xOx


Jako obvykle stál mezi Třetí ulicí a Geershlinskou, vedle výlohy jednoho malého útulného cukrářství. Bylo to příhodné, přes den jste tu mohli zpozorovat spoustu malých šťastných pobíhajících dětiček a ty spousta chlapů chtěla vidět i v noci. A bylo to i svým způsobem šokující a smutné, protože čím mladší jste byli, tím více si vás kupovali... nejprodávanější byli dvanácti a třinácti leté dívky, on ve svých sedmnácti byl naštěstí ještě považován za celkem přijatelného, jenže všichni nad dvacet už měli smůlu. V noci byl Gillingham holt město úchylů a pedofilů, všichni to věděli a taky sem hodně lidí s podobnými choutkami přijíždělo z okolních měst, především z Londýna, odkud na doporučení přijížděli turisté.
Dnes byl poměrně chladný večer. Podzim byl oficiálně teprv pár dnů, ale on ho cítil až do morku kostí. Vítr se neustále zvedal a všude vířilo popadané listí, už ani neměl sílu si ho neustále dokola vyndávat z vlasů. Choulil se do svého kabátu a třásl se zimou. Pouze v případě, že kolem projelo nějaké auto podezřele pomalu, narovnal se a vystrčil z pod onoho teplého úkrytu vyzývavě nohu, hned jak zase odjelo, opět se do tlustého kabátu celý schoval.
Byla to první noc, kterou musel strávit na ulici a kdy bylo takovéhle chladno. Zatím měl štěstí, pracoval pouze v letních měsících, ale dneškem to definitivně skončilo. Neměl tušení, co bude dělat až nastane zima, jak se dokáže uživit, kde bude spát nebo jak vůbec přežije... těžko to zvládal, i když bylo teplo, a jediné, čím si byl nyní jistý, bylo to, že se počasí bude jen den ode dne zhoršovat.
V okamžiku, kdy se vedle něj zastavil mohutný volksvagen a ze stáhnutého okénka na něj výmluvně pohlédl obličej postaršího muže, měl chuť začít zpívat. Rychle se rozeběhl k autu a nahlédl dovnitř. Kožené sedačky, semišový potah na zadních sedadlech, rádio a dvd, stříbrné hodinky... nejenže byl majitel auta zjevně bohatý, ale i celkem pěkný a ne zas tak starý, mohlo mu být nanejvýš čtyřicet. Nikdy podobné typy lidí nechápal, měli všechno nebo přinejmenším všechno mohli mít, nebyl důvod, aby si chodili kupovat levné šlapky, každá žena i každý jen trochu homosexuální muž by po nich toužil. Rozhodně si ovšem nestěžoval, takoví byli zřídka a když už, byl za to rád. Tihleti lidi hezky voněli, nešetřili každou penci jako ostatní a jejich přítomnost vždy slibovala přinejmenším motel, při troše štěstí trochu jídla a teplou sprchu. A on by momentálně bral tohle všechno všemi deseti.
„Možná potřebuješ svést,“ řekl muž, aniž by se na něj tentokrát podíval. Svůj pohled věnoval hlavní silnici před sebou a celé to řekl způsobem, jakoby si povídal sám pro sebe a on měl pouze to štěstí čistě náhodou to zaslechnout.
„Záleží na tom, kam jedete,“ zavrněl, načež svým sednutím si na místo spolujezdce dal najevo, že ve skutečnosti na tom nezáleží vůbec.
Muž se usmál a opět se na něj otočil, aby si ho zřejmě mohl lépe prohlédnout. Měl moc hezký úsměv, takový... budil v něm důvěru, třebaže věděl, že by podle svých zásad věřit neměl absolutně nikomu. A oči to samé, byly strašně moc světlé, takže se v podobném přítmí nedalo rozeznat, jakou mají barvu, svým způsobem ale působily hřejivě. Ten chlap byl až moc hezký na to, aby si po nocích musel objednávat kurvy. V jednu děsivou vteřinu ho napadlo, že to je třeba jen nějaký hodný táta od rodiny, který si skutečně myslí, že potřebuje někam odvést, v takovém případě by si musel rychle vymyslet nějakou ulici a na svoje stanoviště se pak vrátit pěšky, což se mu v téhle zimě přirozeně zrovna dvakrát nechtělo...
Když ale na jeho straně zatáhl okénko zpět, zeptal se ho na jméno a na věk, načež mu řekl, že by si měl vysvléct ten kabát, jelikož topí a cesta do hotelu trvá půl hodiny, bylo jasné, že žádný naivní tatík to nebude...
Odpověděl popravdě, že je mu sedmnáct, a pak ne zas tak pravdivě, že se jmenuje Liam, ale že mu může říkat, jakkoliv bude chtít. Nezdálo se, že by mu věřil třeba jen jednu věc z toho, přesto nijak neprotestoval.
„Já jsem Nick.“



Hotel byl luxusní, pětihvězdičkový. Žádný malý motel na kraji silnice za patnáct liber za hodinu. Když se chtěl někdo objednat tady, musel si zaplatit pokoj na celý den a ten stál takových čtyři sta pět set liber. Nemohli jste si sem jen tak někoho přivést a nechat si ho zde přes noc, každý příchozí musel být zapsán jako další návštěvník a muselo se za něj značně připlatit. Do podobného hotelu ho vzali pouze asi tak pětkrát, vždycky to bylo strašně výjimečné, mohli si to totiž dovolit jen ti, kteří se doopravdy nebáli zbytečně rozhazovat peníze navíc.
Ani si nevšiml, jestli Nick skutečně zaplatit poplatek za další osobu, jak si obdivně prohlížel mramorový strop s obrovským oknem s výhledem na hvězdy, když ho chytil za ruku a odvedl k výtahům.
Neměli nejlepší pokoj, jeli pouze do druhého patra, ale i tak to byla velmi příjemná změna oproti malému a úzkému prostoru na zadních sedadlech, kde si to s většinou zákazníků musel rozdávat.
Nick to zbytečně neprodlužoval, na výše ceny se domluvili již v autě, přičemž mu skutečně ještě slíbil teplé jídlo a koupel, navíc jeli něco přes málo třicet minut a všechna témata k hovoru už došla, neměli si už co říct, teď byla na řadě práce...
Nebyl nijak hrubý, ani něžný, nebral na něj ohledy, jenže se nedalo říct, že by mu ubližoval. Nechtěl žádné divadélko kolem, žádné pomalé svlékání, žádné oslovování taťko... jako obvykle se dostavil nepříjemný pocit, že je v jeho těle něco cizího, po dlouhé době to byl ale zase jen jeden normální mužský.
Když bylo po všem, opravdu se mohl jít vykoupat a to tak dlouho, jak jen chtěl. Patřičně toho využil, napustil si horkou vodu skoro až po okraj, nalil do ní všemožné voňavé pěny, nasypal mořské sole, použil všechno, co tam bylo pro hosty vystavené, a pak se ve vaně rochnil nejméně tři čtvrtě hodiny. Bál se, že až vyleze, dostane vynadáno nebo že - a to v tom horším případě – Nick za tu dobu usnul a on ho bude muset probudit. Nesnášel, když musel svoje zákazníky budit a říkat si jim o peníze sám.
Nick ale nespal, dokonce ani nenadával. Seděl pořád ještě v posteli a četl si nějakou knížku. Jakmile vešel, vzhlédl k němu a téměř okamžitě se postavil. Popadl ze země kalhoty a ze zadní kapsy vydoloval peněženku. Peníze hodil na druhou stranu postele, u které stál.
Popadl je do rukou tak rychle, jakoby snad hrozilo, že se Nick co nevidět rozmyslí a natáhne se po nich zpátky. Začal je přepočítávat a když tak udělal, div že se mu na krátký okamžik nezatemnělo před očima. Přesto aspoň párkrát zamrkal, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá.
Nick mu dal víc, než bylo původně slíbených padesát liber... Mnohem víc... o tolik víc, že by si za to mohl zařídit pokoj v jednom z těch nejlevnějších motelích a spoustu jídla nejméně na týden a nemusel by tak po celých sedm dní pracovat. Nyní měl tak tři zákazníky za den a i tak sotva vyžil. Nickovi schválně řekl o něco vyšší částku než obvykle, ale nedoufal, že by mohl dostat tolik.
Zmáčkl bankovky o něco víc, pro případ, že by se Nick nějakým nedopatřením přehlédl, podle výrazu, co v jeho tváři ale následně uviděl, pochopil, že tohle žádné nedopatření ani vtip nebude. Nickovy světle modré oči vesele plály a potměšile se usmíval.
„Ber to jako zálohu. Dostaneš ještě nesrovnatelně víc, než je tohle.“
Nesrovnatelně víc? Jemně zatřepal hlavou. „Ale jak... jak to?“
„Řekněme, že ti to šlo celkem dobře, Liame. Stačilo by tě jen trochu ostříhat, oblíct do lepších hadrů, dát na správný místo, ukázat správným lidem a... Hromada chlapů by byli určitě schopný zaplatit celej majland, aby tě mohli mít.“
Vydechl. Nechápal, o čem to mluví. „Cože?“
„Budeme si o tom muset ještě promluvit, ale ze všeho nejdřív... měl bys mi říct odkud seš, co tvoje rodina nebo příbuzní, jestli máš nějaký problémy se zákonem nebo drogama a hlavně svoje pravý jméno. Nebo si přinejmenším budeš muset vymyslet nějaký lepší, protože tohle je fakt strašný.“


xOx


Severus mu vyprávěl, co se stalo potom, co utekl, jak zdrceně reagovali jeho rodiče, jak nevšímavě reagoval Pán Zla, který se podle svého mínění stal nejmocnějším kouzelníkem své doby... co se stalo s ním, jak byl pochválen, jak byl dosazen za funkci ředitele, jakou moc měl tehdy v Bradavicích, třebaže byl všemi považován za vraha. Řekl mu všechny sebemenší detaily, plány a strategie, které Pán Zla vymyslel nebo mu někdo poradil, o zátahu na dům té Potterovic rodiny, jak se nakonec vůbec neosvědčilo hledání lidí skrz vyslovování jména-co-se-neříká, jak ovládli celé ministerstvo i Azkaban, celý kouzelnický svět jak zakázali vycházet po setmění ven a tucet dalších zbytečných věcí, jak Pottera prohlásili za nežádoucího číslo jedna a vypsali na něj odměnu, jak ho hledali prakticky všichni. Popisoval celý průběh války, všechny bitvy i střetnutí, které Adrian zmeškal a o kterých nevěděl, útok na jeho bývalý dům v Tkalcovské, jak kvůli těm neschopným imbecilům jeho dům shořel a on byl tak odkázán jenom na ubytování v Bradavicích, jak se jim jednou Pottera, Grangerovou i Weasleyho podařilo s několika dalšími uvěznit, jak se jim podařilo uniknout... popsal mu Potterovu stranu příběhu, jak se dostal skrz draka, obrovského hada a desítky dalších překážek, aby se zbavil všech viteálů, jak nakonec sám porazil Pána Zla, zatímco Severus někde umíral stranou...
Pak mu řekl o sobě, že technicky vzato celou dobu pracoval pro Brumbála, třebaže dokázal všechny včetně samotného Pána Zla přesvědčit o opaku, že ve skutečnosti sloužil akorát sobě... řekl mu o vzpomínkách, kvůli kterým ho společenstvo vzalo mezi sebe, kvůli kterým byl zproštěn veškeré viny a dokonce i oceněn... škodolibě se usmíval, když to říkal, zjevně potěšený sám sebou. Po skončení války pak mohl v klidu odejít ze školy a psát učebnice lektvarů... pod dozorem ministerstva dostal na starost vytvořit další, mnohem silnější, účinnější a lepší lektvary především v oboru zdravotnictví. Dodávají mu zakázané byliny a různé těžko sehnatelné látky, musí si zapisovat, v jakém množství kde čeho jak použije a jeden vyslanec z ministerstva sem přijde jednou do týdne jeho zásoby zkontrolovat. Přitom dodal, že poslední dobou to bezdůvodně bývá skoro pokaždé Grangerová nebo Potter...
A nakonec mluvil o všech, které Adrian znal a kteří během války nebo na její následky zemřeli... Moody, Lupin, Tonksová se svým otcem, jeden z těch Weasleyovic dvojčat, Brousek, Karkarof, Kamushová, Queenová, jeho bývalý přítel Crabbe, tetička Bellatrix i se strýčkem, Dolohov, Pettigrew, Straski, Greengrass...
Severus se na chvíli odmlčel a jen se na Adriana díval.
„A desítky dalších.“


xOx


Noc byla teplá a dusivá. Draco se procházel po hlavních ulicích, se zkříženýma rukama a pohledem k zemi, měl příliš velký strach na to, aby se zastavil nebo zašel do nějaké postraní uličky. Většinou spal přes den, v noci musel chodit od místa k místu.
Dneska ho nohy samy od sebe zanesly do té části města, kam obvykle nechodil. Zarazil se, když vzhlédl a stálo před ním několik holek a kluků, skoro nazí a zjevně ne zrovna při smyslech. Naštěstí ho ještě nezaregistrovali, už tady několikrát byl a věděl, že tomuhle místu by se v noci měl vyhýbat obloukem.
Třebaže těm nejstarším dětem mohlo být nanejvýš patnáct let, většinou byly strašně agresivní a nepřátelský. Neradi tu v tuhle dobu viděly kohokoliv v jeho věku. A obzvláště ne někoho blonďatého, štíhlého, s čistou pletí a jasně šedýma očima, který na rozdíl od nich nejede na cracku, hašiši nebo háčku. Tyhlety děti totiž byly děti ulice, většinou ze špatných rodin, vychované ve špatném prostředí nebo ovlivněny špatnými lidmi. Sem chodily každou noc, aby si vydělávaly prostitucí, jeden po druhém se prodávaly, za usmolené peníze si pak někde sehnaly dávku své oblíbené drogy a nepoctivě ji mezi sebou rozdělily.
Draco to nechápal. Nechápal, jak tohle někdo může dělat. Dobrovolně se vzdát své cti, zahodit svou hrdost někam k odpadkům a nechat ji tam shnít, nechat někoho cizího a podstatně staršího než jsou oni, aby si s nimi dělal co chtěl, zneužil je, potupil je, pošpinil je... a to ke všemu za tak uboze malou částku, jen kvůli nějakým opiátům. Nechápal, jak s tímhle vědomím dokážou žít. Byl přesvědčený, že tohle je vrchol toho největšího svinstva, kterého byly mudlovské děti schopny...
Najednou ho jeden kluk zpozoroval, řekl něco ostatním a všichni se na něj nenávistně podívali. Rychle se k nim otočil zády a vydal se zpátky. Už tak to bylo těžký jen tak přežít, kouzla nemohl používat, ne když se skrýval v mudlovském městě, daleko od všech kouzelnických aktivit... i kdyby použil třeba jen jedno jednoduché kouzlo, našli by ho kvůli tomu. Nepotřeboval k tomu ještě navíc nakládačku od malých zfetovaných harantů.
Aby se co jim co nejrychleji dostal z dohledu, na úkor svým pravidlům zabočil do jedné z vedlejších uliček. Náhle vedle něj zastavilo auto. Nevšímal si toho, v těhlech místech lidé běžně parkovali, ale když se najednou zase krokovým tempem rozjelo tak, že jelo přesně vedle něj a zdálo se, že ho sleduje, zůstal stát na místě.
Auto se znovu zastavilo a Draca přepadl strach. Strčil si ruku do kapsy a pevně sevřel hůlku. V nejhorším případě ji byl ochotný použít, pokud by to bylo nezbytné.
Na straně spolujezdce se stáhlo okénko a jemu se tak vyskytl pohled na blonďatého muže středního věku s obličejem zahaleným obrovskými černými brýlemi.
Draco stál jako přikovaný, dlaň s hůlkou se mu potila a čekal, co se bude dít dál.
„Dvacet liber, hamburger a kola.“
Draco mu nerozuměl. Věděl, co říká, věděl, že ta slova patřila jemu, ale nechápal smysl. Dvacet liber, hamburger a kola...? Že by mu to ten muž nabízel - jen tak? To vypadal tak zuboženě, že ani nemusel žebrat, aby mu lidé tyhle věci sami od sebe nabízeli? V břiše mu hrozivě zakručelo, pomalu už nejedl dva dny a tenhleten muž mu nabízel jídlo a dvacet liber k tomu a přitom stačilo jen, aby... aby co? Co by po něm za to na oplátku vlastně mohl chtít? Nikdo přece nedává nic jen tak zadarmo...
Muž si brýle sundal a hodnotivě si prohlédl celou jeho postavu, od hlavy až k patě a zase zpátky, jakoby hledal nějakou chybu, třetí ruku nebo kytku rostoucí mu z uší, cokoliv, co by narušilo jeho dokonale čistou auru. Zdálo se, že nic nenašel. „Tak co bude?“
V tu chvíli mu to došlo. Z jaké ulice právě odešel, jak si ho ten chlap měří a co po něm evidentně chce.
Chvíli tam jen stál a vyměňoval si s oním mužem pohledy. Přešlapoval na místě a drtil hůlku v ruce... v hlavě mu najednou projížděly stovky myšlenek, jeho pochroumané ego, že si ho někdo dokázal splést s těmi feťáky, se mísilo s egem hrdě vztyčeným, že zrovna jeho si zastavil, třebaže jen několik metrů od něj bylo spousta zkušenějších dětí, kterým se tím skutečně živily... bylo mu špatně z toho chlápka, který místo toho, aby si nabalil někoho v baru, jezdí v noci po ulicích a platí za sex dětem, třebaže Draco už jako dítě zas tak docela nevypadal, zároveň mu ale také bylo špatně z hladu, byl dehydrovaný a pouhá vidina jídla ho neskutečně mučila.
Sám se divil, když se najednou k autu rozešel. Chtěl se zastavit, říct, že on takovéhle věci nedělá, že se sem dostal pouhou náhodou, chtěl se obrátit a utéct, jenže jeho nohy, poháněné neuvěřitelným hladem a touhou po celých dvaceti librách, ho táhly samy od sebe, nevšímaly si jeho rozhodnutí zůstat na místě, jednoduše šly a neuklidnily se až do doby, kdy se usadil do onoho auta.
A pak už se ono auto rozjelo, na tachometru naskočilo číslo osmdesát a už bylo příliš pozdě na to vystoupit...
„Jak se jmenuješ?“
První jméno, které mu vytanulo na mysl bylo Daisy. Nevěděl proč, to jméno bylo ujaté a navíc holčičí, jediné, co mu danou chvíli bylo jasné, bylo, že by neměl za žádnou cenu říkat svoje pravé jméno. „Ron,“ vypadlo z něj nakonec. Bylo s podivem, že zrovna v tuhle chvíli si dokázal vzpomenout jenom na Weasleyho jméno.
„Ron?“ podivil se ten chlap. „Nevypadáš jako Ron, nehodí se mi to k tobě... co takhle Chris, hm? Pro dnešní večer budeš Chris.“
Přikývl. Chris rozhodně znělo lépe než Ron.



Jeli až ke kraji města, kde se rozprostíral les. Zajeli jen pár metrů dovnitř, tak, aby je dostatečně zakryly stromy a nemohl je vyrušit žádný náhodný kolemjdoucí. V tuhle dobu do lesa nikdo nechodil.
Chlap se začal přehrabovat v peněžence. „Takže teď ti dám patnáct liber, hamburger a kolu ti dám později, až -“
„Říkal jste dvacet liber,“ přerušil ho. Hlas se mu mírně třásl.
Chlapovi se zalesklo v očích. „Máš pravdu, dvacet...“ Jednu bankovku vyměnil a pak mu peníze podal.
Draco si je strčil do přední kapsy kalhot, aby si byl jistý, že je neztratí. Snažil se přitom sám sebe přesvědčit, že na rozdíl od oněch adolescentů nemá na vybranou... že to dělá pouze proto, aby přežil.
Ztěžka se nadechl.
Chlap si ho dychtivě prohlížel, na tváři mu pohrával úsměv. Draco seděl jako zařezaný a nespustil z něho oči... neměl tušení, co by tak měl asi udělat, kdyby to byla žena tak možná, třebaže s dívkami moc zkušeností neměl, přibližně věděl, kde se co dělá, ale u mužů ne. Jediný kluk, kterého se kdy dotýkal byl on sám, jenže to bylo něco docela jiného, neměl sebemenší představu, co se po něm v téhle situaci vyžaduje a už vůbec ne, za co všechno mu ten muž vlastně zaplatil. Proto pořád jen seděl a čekal, až ten druhý udělá první krok.
Chlap mu zastrčil trochu delší vlasy za ucho, přesunul dlaň na jeho krk a poposedl si k němu blíž.
Přisunul se k němu jak nejvíc to sedadlo dovolovalo, tím samým způsobem si k sobě přitáhl i Draca. Dotýkali se nyní celou plochou stehen. Chlap se k němu naklonil a zabořil svůj nos do odhaleného důlku, kde se spojovala Dracova klíční kost a krk. Zhluboka nasál jeho vůni. Zcela instinktivně Draco udělal to samé, ovanula ho tak vůně jakési rádoby kvalitní kolínské...
„Vypadáš jak holka, víš to?“ šeptal mu chlípně do ucha. „Chtěl bych tě vidět v krajkovaný sukni a vysokých podpatcích... chtěl bych tě vidět jenom v tomhle. Namaloval bych si tě jako panenku, červenou rtěnkou a růžovým pudrem na tváře...“
Draco ucítil dlouhé tlusté prsty, jak se mu obmotávají kolem nohy a hladí ho... Měl sto chutí ho odstrčit a utéct, ale věděl, že by neměl sebemenší šanci, ne když měl ten druhý auto a byl dvakrát tak větší než on. Zavřel oči a zatnul zuby. Zkoušel myslet jen na samé pozitivní věci... na dvě deseti librovky v jeho kapse, na teplé jídlo, které ho pak za odměnu čeká... oproti silnému pocitu, že bude co nevidět zvracet, mu to ale příliš nepomohlo.
Chlap na něj ještě pár minut cosi nadrženě mumlal, pak se trochu odtáhl. Ozvalo se cinkání kovu a následně i rozepínání zipu.
„Chrisi.“
Draco neochotně otevřel oči. Žaludek se mu neposlušně roztančil ještě víc, nevolnost posílila. Teď už z toho uniknout nemohl, ani kdyby ho nohy poslouchaly sebevíc....
Chlapův penis se tyčil z kalhot do výšky, odporně velký a zarostlý světlými chloupky žádal o pozornost.
„Stačí, když mi ho vykouříš.“


xOx


Jakmile se Adrian vrátil ze sprchy, Severus před něj na talíři postavil kus masa s bramborami a trochou zeleniny. On sám nejedl, nechal ho v kuchyni samotného a někam odešel.
Prakticky hned, co dojedl, si šel na Severusovo doporučení zase lehnout. Nebude přece vadit, když všechny ty nezbytné telefonáty vyřídí až zítra, teď má na starosti jiné věci... musí přemýšlet a vstřebat všechno, co mu Severus řekl, hlavně o něm a o všech těch mrtvých.
Přišlo mu neuvěřitelné kolik lidí zemřelo. Tak trochu vždycky počítal s tím, že obětí ve válce bude hodně, ale i tak mu to přišlo prostě až příliš... bylo to až moc lidí, které znal. Dřív než kdy jindy byl doopravdy rád, že tehdy utekl, najednou ho totiž přepadl pocit, že kdyby tak neudělal, určitě by byl jedním z nich, určitě by zemřel taktéž... nezvládl by to, neměl by jedinou šanci. Vždyť málem zemřel i Severus a to je podle něj jeden z těch největších kouzelníků.

Na to, jak pozdě toho dne vstával a kolik myšlenek jeho mysl momentálně obtěžovalo, usnul nakonec Adrian podivně brzo.





A/N: Moc děkuji za komentáře k minulé kapitole! Přiznám se, čekala jsem jich trochu víc, ale co bych nechtěla, že... ale i tak to nadále platí. Hodně komentářů rovná se hodně brzy přidaná nová kapitola. A naopak.
Jako zákony fyziky. ;)

4. Kapitola || 6. Kapitola

VIII. Koketování s pomeranči VII. Malá vítězstvíVI. Někdy se i chladná rána mění v hřejiváV. Poprvé, naposled a všechno mezi tímIV. Zpátky do minulosti, podruhéIII. Zpátky do minulosti, poprvéII. Něco je špatněI. Ocejchovaná hvězdičkaŘekni proč - úvod